Nepoknedlíš
Když vstoupil do stanu, zrovna se vydeklovávala. Zakoumal po ní a nemohl přecílit lampu.
“Co na mě tak bžíš? Tos nikdy nevokoumal vydeklovanou fanku?” – “Ale vokoumal, to jo... Ale víš... Jsem do tebe zašpérovanej od doby, co jsem prga na podobce pobžel tvoje kňoule...” – “Moje kňouličky?” zacinkala.
Nablížil se k ní a něžně jí ňuchnul po čmucháku. “Jsi tak ladná... Ten tvůj čmuchák, tvoje lampičky, tvůj komínček a kňoule. Zadeklovaná nebo vydeklovaná, jsi nejladnější fanka, co znám.” A dvakrát jí ňuchnul po komíně a pak pozvolna přejel čmuchákem do újezdu mezi kňoule. Ňuch, ňuch, ňuch. Poňuchal ji, zhasnul lampy a naladil její kopák. Kopák poklidně a pravidelně kopal.
“Běž už psát,” cinkla mu. “Zjitra musíme nakrabit až na haltek.” – “Tak si trochu poknedlíme.” – “Nepoknedlíme. Nic tam neknedlí, musíme to dokrabit.” Cinkla a počesala ho po pažitce.
Rozsvítil lampy a posvítil jí na návěst. Nablížil k ní svou návěst. “Špéruju tě, milá fanko. Víš?!” – “Ale nežbleptej. A běž už psát.” Odblížila se a zadeklovala si výkňoul, aby ho nerozhašovala. “Brou a psi už!” cinkla a rozlila se ve stanu.
“Brou” cinkl, rozlil se taky a vokoumal její horizont, jak poklidně a pravidelně měchá. V tu chvílu už snula.
Nepoknedlíš, nedokrabíš, nepřeňucháš, pomyslel si, zatímco dole v újezdě roloval šukafon na halteku.